DUCHOVNÍ MISE PRAVOSLAVNÉ

CÍRKVE UKRAJINY

HISTORIE

Pravoslavná církev má svůj počátek v povolání dvanácti apoštolů. K nim se pak přidal širší okruh učedníků. Toto původní společenství prožilo s Ježíšem roky jeho veřejného působení a jeho členové se stali svědky jeho oslavení.


Ke kruhu apoštolů byl zvláštním povoláním od oslaveného Pána přičleněn Pavel z Tarsu a zejména jeho zásluhou bylo, že se církev začala na různých místech ustavovat v místních společenstvích. Mateřskou jeruzalémskou církev spravovali sami apoštolové. Za sloupy církve byli označován i Petr, Jakub a Jan, a když se apoštolové rozešli do světa hlásat evangelium, stal se představeným jeruzalémské církve sv. Jakub. Apoštolům pomáhali ve správě církve presbyteři a jáhnové. V místních církvích mimo Jeruzaléma byl vždy ústřední autoritou apoštol, který církev založil.


Mezi místními církvemi se utvářely organizační vztahy. Uprostřed biskupů získávali prvenství biskupové metropolí (velkoměst) tehdejší římské říše. Po apoštolské době upadlo vůdčí postavení mateřské jeruzalémské církve. Novými centry křesťanského duchovního života, vzdělání a misie se staly Řím, Antiochie, Alexandrie a Cesarea Kapadokijská. Z těchto center vycházela také raná křesťanská literatura, díla apoštolských otců a apologetů (křesťanských filozofů a obránců víry).


Poté, co nové centrum říše bylo vybudováno v bývalém Byzantiu, pozdější Konstantinopoli (tj. dříve Cařihrad – dnes Ista n bul v Turecku), nabyla vlivu tamní církev a její patriarcha. Vedle jednoty víry a principů kanonického řádu existovala i mnohotvárnost zvyků a nijak silně se neprojevovala snaha o umělou uniformitu. Zcela jiné totiž byly podmínky v centru byzantské kultury než třeba podmínky, v nichž žili syrští křesťané v okolí Antiochie. Odlišný byl ráz egyptského křesťanství s centrem v Alexandrii a zase jiný v západní části říše s centrem ve starém hlavním městě – Římě. Když vlivem zesvětštění hasla v církvi tolerance a vzájemná úcta, docházelo k rozkolům. Tak došlo po čtvrtém ekumenickém sněmu , konaném v Chalcedonu , k rozkolu v antiochijském a alexandrijském patriarchátu. Až novodobý dialog osvětluje kořen tohoto sporu a směřuje k jeho překonání.


Ke Konstantinopoli se váže také historie Velkomoravské říše. Důležitá v tomto směru byla vláda knížete Rostislava (ujal se vlády kolem roku 846), který si uvědomil, že má-li být křesťanství plně přijato velmoži i lidem, nemůže být do země uváděno misionáři, kteří zneužívají vznešené poslání apoštolů pro politické cíle. Když neuspěl se žádostí o misionáře v Římě, požádal roku 862 o misionáře v Cařihradu (dnes Istanbul v Turecku). Byzantský císař Michal III. vyhověl jeho žádosti a poslal na Velkou Moravu Konstantin a – Cyrila a Metoděje.


Tak se stalo, že naše národy ve střední Evropě, český, slovenský a rusínský , byly pokřtěny ve srozumitelném slovanském jazyce. Díky tomu si udržel y svoji národní identitu a v rámci dnešních států spoluvytváří dějiny dnešní Evropy.


V polovině 11. století došlo k rozkolu ještě vážnějšímu, když se církev v západní části říše vydala svou cestou mimo jednotu ostatních patriarchátů. Staré apoštolské církve Východu a nové národní církevní útvary vzniklé jejich misií zejména mezi Slovany udržovaly dále vzájemnou modlitební jednotu. Byly pro své národy zdrojem požehnání a byly i kulturně-tvornými činiteli navzdory tomu, že po pádu Východořímské říše v 15. století civilizační rozvoj v mnoha těchto zemích pod tureckou nadvládou ustrnul.

©  2013 - 2024 PCOTEPLICE.eu- Všechna práva vyhrazena